Muž přežil 76 dní ztracen na moři na nafukovacím člunu. Teď o tom točí dokument

Cestování

Americký námořník Steve Callahan zažil neuvěřitelný boj o život, když strávil 76 dní ztracen na otevřeném moři na malém nafukovacím člunu. Jeho příběh o přežití se zapsal do historie jako jeden z největších zázraků moderní doby.

V roce 1981 se Callahan vydal na sólo plavbu z Kanárských ostrovů do Karibiku na své malé lodi „Napoleon Solo“, kterou sám navrhl a postavil. Jen něco málo přes týden po vyplutí však narazil na neznámý objekt – pravděpodobně velrybu nebo žraloka - což způsobilo, že se jeho loď začala rychle potápět.

„Probudil jsem se v kajutě, když voda hučela nade mnou. Podle množství vody jsem věděl, že se loď potápí rychle,“ vzpomíná Steve na dramatické okamžiky, kdy jeho loď šla ke dnu. V té chvíli měl jen omezené množství času, aby popadl vybavení na přežití a šestimístný záchranný člun.

Sám v srdci Atlantiku, 800 mil od nejbližšího břehu, měl k dispozici jen omezené zásoby vody a jídla. Steve rychle musel přijít na způsob, jak přežít. Začal lovit ryby pomocí harpuny a vyrábět pitnou vodu pomocí solárního odparníku, který však produkoval jen malé množství vody každý den. „Trvalo mi dny, než jsem odparník uvedl do chodu. Vyrobil jsem něco přes půl litru vody denně,“ říká Callahan.

Na 14. den své strastiplné cesty zahlédl loď. „Vystřelil jsem světlici a myslel jsem, že mě viděli - ale prostě jen projeli dál,“ vzpomíná. Tento okamžik byl pro něj jedním z nejvíce zničujících.

Postupně, jak se posouval směrem k tropickým oblastem, se horko začalo prohlubovat. Hlad a žízeň se staly jeho každodenním utrpením. K tomu se přidal problém s člunem, který se začal rozpadat. „Na 50. den jsem bojoval s tím, abych udržel člun na vodě, když se část z něj roztrhla. Byl jsem na dně,“ přiznává Steve. Přesto, když už byl blízko vzdání se, v něm strach z blízké smrti probudil nový impulz, který mu pomohl opravit člun a pokračovat.

Až 76. den ho spatřili rybáři poblíž ostrova Marie-Galante. Steve byl zachráněn, ale přišel o třetinu své tělesné hmotnosti a trvalo mu šest týdnů, než mohl opět chodit. „Nemohl jsem uvěřit, že tam opravdu někdo byl,“ popisuje své pocity v dokumentu I Shouldn't Be Alive.

„Moje smysly byly jako napojené na elektrický obvod. Každá barva a každý pach byl nesmírně intenzivní. Bylo to tak krásné, že mi to trhalo srdce.“